Lenka Filipová |
Oběti ponorných řek |
Večírek klopýtal k ránu, noc byla nedopitá. Květiny v celofánu uschly a nesvítá. Jak z hloubky oceánu zní slůvka poztrácená, pojď, je to silnější než já. V samotě podloudníků a pašeráků hvězd. Jen v malém pokojíku pak vzdala láska čest. Bez výkřiků a vzlyků, jen věta nalezená, pojď, je to silnější než já. Když ráno pohledy svléká, ty, co noc utápí v tmách jako ponorná řeka v našich myšlenkách. A nikdo neví, kam vtéká. Neví, kde vyvěrá, pojď, je to silnější než já. Modré ryby těch přání prchají před světlem sov. Myslí na milování, jenomže straší je brod. A nikdo nemá zdání, co řeka z břehů strhává, pojď, je to silnější než já. Tududu… A v nedopité sklence končí ten večírek. Pro krásné utopence oběti ponorných řek. |
Print date: 04. 05. 2024, 19:39:44 Web: http://www.midi-song.com/ |