Jednoho večera

Jednoho večera, luna jasná byla, 
vyjdu si do polí, kráčím podle rolí až na okraj lesa  
vyjdu si do polí, kráčím podle rolí až na okraj lesa.

Všude bylo ticho, jen ta sova houká 
zahoukla po druhý, zahoukla po třetí, srnec z houští letí  
zahoukla po druhý, zahoukla po třetí, srnec z houští letí.

Tisknu pušku k lici, prsty na spouštnici, 
hvízdnu na dva prsty, srnec ještě větří, nic zlého netuší, 
hvízdnu na dva prsty, srnec ještě větří, nic zlého netuší.

Lesem houkla rána, jak první hrom z jara, 
čekám ještě chvíli, srnec v barvě leží, pak s ním šup na záda, 
čekám ještě chvíli, srnec v barvě leží, pak s ním šup na záda.

Tiše po pěšině kráčím ku dědině, 
v cestu se mi staví dva neznámí páni, co to za znamení, 
v cestu se mi staví dva neznámí páni, co to za znamení.

Hej vy páni kmáni, co tady děláte, 
pole tu nemáte, lesy nehlídáte, co tady děláte, 
pole tu nemáte, lesy nehlídáte, co tady děláte.

My jsme ti myslivci knížecího panství, 
čekáme na fořta, šel někam do lesa, stále se nevrací, 
čekáme na fořta, šel někam do lesa, stále se nevrací.

Já jsem fořta viděl, šel támhle na pravo,
šel támhle k vesnici, sedí tam v hostinci, při plné sklenici, 
šel támhle k vesnici, sedí tam v hostinci, při plné sklenici.