Plaisir d'Amor

Vždy zbývá pláč, pro nás, kdo nad hrobem stál,
když vánek z kapradí poslední lístek svál.

Za bránou spí, tam u zdi v řadách hrobů,
tam kámen sbírá a drtí sny prázdných dnů.

Kdo může říct kam bílé růže mám dát,
když dávno zmizelo to, co kdo míval rád.

Snad básníkům, snad známým bojovníkům,
ti jsou nám k oslavě minulých poutníků.

Ty růže dám na hrob, kde bříza stín má,
nad lásky zpěvy tam bdí, déšť je omývá.